Dnes před sedmdesáti lety byl velký den, narodil se jeden z největších básníků moderní doby. Narodil se člověk, který lidem rozuměl, znal povahu lidí obecně. Narodil se člověk, který spojil svůj život s duší národa českého, aby zjistil, že není vše ztraceno, ač toho zatraceného je moc, ale víra jej neopouštěla, že se něco zlepší, když byl z paměti národa pomalu vymazáván, tak se nevzdával. Věřil, že se vrátí a taky se jeho sen splnil. Ovšem jaké bylo zklamání v jeho moudrých očích, že se nic nezměnilo, že to volání hrstky po lepší společnosti, tak nějak se utopilo v nechutné bramboračce, kterou tady lidé kolem šéfkuchaře blafů Havla navařili.
Básník a filozof s kytarou – Pan Karel Kryl
Jeho víra v člověka, byla tak veliká, že se snažil boj s lidskou malostí neprohrát a bojoval. Bojoval protest songy, ale i lyrickými písničkami, básněmi a vůbec šířením moudra, kterého byl pln. Byla to obrovská osobnost pravdy o nás o všech. Někdy nám ztrpkl úsměv, když jsme se identifikovali se špatností, kterou nám sděloval o nás samotných. Proto jej vlastně malí čecháčkové sešikovaní za Havlem uštvali. Ten hon, který na něj uspořádali se nedal ani s bolševickým srovnat. Národ posluhovačů jej vlastně zavraždil s úsměvem bestie.
Děkuji Vám pane Karle Kryle, děkuji Vám z celého srdce, že jste byl. Pro mne jste nikdy nebyl Don Quiotem, pro mne jste byl světlonošem pravdy o české duši. Vaše proroctví se do puntíku, bohužel, plní. Věřím, že víru v lepší lidi, kterou jste zasel, nikdo z našich duší nespálí a bude v nás žít na věky, tak jako Váš odkaz je nesmrtelný. Děkuji.