Kde začít? Na začátku nejlépe, říká klasik. Ovšem taky lze začít od konců a k počátkům vyprávěním dojít. Nebo pěkně od prostředka a dávkovat historii a proplétat to s vizemi budoucnosti. Ovšem to už pak není život, to je pak už román z pera, dnes spíše klávesnice, spisovatele. My začneme ovšem zcela nepochopitelně. Nezačneme nikde. Na žádném místě v prostoru či čase.
Vladimír Škutina | reprodukovaná fotografie z vysílání ČT
Ale vlastně ano, mimo prostor a čas se nemůže nic nacházet. A nebo může? Kdo ví. Jsem realista, proto se mohu smát u trpkého vtipu, kdy se pesimista s optimistou hádá, jak moc je to špatné. Pesimista tvrdí, že je tak špatně, že hůř již nemůže ani být. „Ale může, může…“ směje se s úšklebkem a hrůzou v očích oponující optimista. Není míry jak hluboko se dá padnout, ale zbývá nám naděje. Naděje vyváženosti Všehomíra. Staré čínské přísloví nám radí: „Čím hlouběji padáš, tím pak výše jsi vynesen.“
Proto neupadám nikdy na mysli a ignoruji hlupáky, kteří se na mně spíše jako na hlupáka koukají. Oni se bojí mít naději a víru, že něco změní, tak se jiným s vizí posmívají. Nu, proč nebýt důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. On při boji s větrnými mlýny věděl, že je porazí. Neporazil. Nebo porazil? Kdo ví. A vlastně Miguel de Cervantes y Saavedra se renesančním způsobem tak vysmívá všem těm, co si myslí, že víra hory nepřenáší. Ano víra je hybatelem všeho. Víra dává sílu, aby změny mohlo být dosaženo, kdo nevěří, že něco změní, tak nikdy nic nezmění. Skončí dříve, než začal.
Není beznaděj, je jen málo víry ve změnu. Nějak jsem si vzpomněl na jeden hodně inspirující text v samotném závěru autobiografického románu Vladimíra Škutiny „Prezidentův vězeň s podtitulem na Hradě plném bláznů.“ Autor popisuje své uvěznění v Československém kriminále, kde s trpkým humorem a satirou, místy groteskně, ironicky a místy s poetickou poťouchlostí vypráví dnes už legendární „prezidentův vězeň“ v letech 1969 – 1974, kdy byl vězněn pro ‚vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti dr. Husáka‘ (jak zněl rozsudek, připomíná autor anotace knihy, kdy takto bylo o ní informováno Hlasem Ameriky pro Československo k prvnímu vydání knihy v roce 1979 v Curychu).
Proč jsem si vzpomněl na tuto knihu a na moudrý text, o který se s vámi podělím? Protože podle pana Škutiny, bylo Československo za Husáka velký kriminál a Mírov, kde byl vězněn, byl malým kriminálem s ostřejším režimem. Venku to byla velká klec a mírovský kriminál byl pro něj malou klecí. Husák jej věznil ve stejném vězení, kde byl stejným prezidentovým vězněm sám, ale tedy si tam Husáka věznil Klement Gottwald. Jeden bachař jednou na Škutinu spiklenecky mrkl, když byl vězněn ve věži hradu, že možná leží na stejné posteli jako Husák sám. I to je ironie osudu. A dnes je ironií osudu, že se planeta přepólovala. Tam kde byl severní pól, je jižní. A naopak. Tam kde byla pravda, tam dnes bydlí lež. Místo lásky máme nenávist a nenávist je zakázána, jako další lidské emoce, projevy. Do tehdejších tyranů dáváme naději a před těmi, co by nás měli chránit, bychom nejraději utekli.
„Celé ty čtyři a půl roku v kriminále jsem si připadal jako ve vlaku, když si cestující sundává kufry z prostoru pro zavazadla a připravuje se vystoupit. Přípravy k vystupování z vlaku je zvláštní druh cestovní horečky. Když jedete lokálkou jen jednu zastávku, stojí vám za to vejít ve vagónu do kupé, uložit zavazadlo nad hlavu a posadit se. Jedete-li delší trasu, už stanici před vystoupením vstáváte, sundáváte kufr a sunete se z kupé uličkou ke dveřím. Na cestě třeba z Bratislavy do Prahy se začínáte chystat už v Pardubicích – hodinu před cílem cesty. Budou-li jednou lidé cestovat na Mars, budou sundávat své kufry už půl roku před přistáním. Této cestovní horečce jsem propad na hradě plném bláznů. Měl jsem před sebou ještě dva a půl roku a přitom jsem se choval, jako bych už druhý den měl jít domů. Snad právě díky této psychóze jsem se pak nakonec vrátil doopravdy domů – sice o 33 kilogramů lehčí, než když mě zavřeli, ale ne jako magor zralý pro svěrací kazajku. Aspoň doufám. Relativně vzato – jak říká můj vzácný idol a učitel Jiří Voskovec,“ tak začal první slova poslední kapitoly Vladimír Škutina.
Ano, přátelé čas je velmi relativní. Vlastně, co je to čas? Jeho definici neznáme, jen víme, že se snad váže na prostor. Ale jak a proč? Je vlastně jen nyní, co žijeme. Minulost se nevrátí a budoucnost je jen víra a naděje v něco lepšího. Ovšem pokud víru v lepší zítřek nemáme, tak zítra prožijeme zase jen nicotnost dneška. Pokud dnešek je dnem dobrým, třeba jen ve víře. Zítřek bude lepším.
A čas je opravu relativní, s tím se i Vladimír Škutina na dalších řádcích popral: „Teorii relativity je vůbec nejlépe možno v praxi ověřit ve vězení. Zvlášť relativitu času. Minuta má všude šedesát sekund a hodina šedesát minut. Hodina strávená s krásnou dívkou v posteli anebo v biografu na Chaplinově filmu se zdá mihotavým okamžikem. Minuta v ajnclíku v zimě, vlhku a se strachem se může zdát několikahodinovým utrpením.“ Ale dále více neprozradím, přečtěte si celou knihu, abyste pochopili, že dnes je Česko opět jednou velkou klecí, ale kde platí už jen ten přísný režim z hradu plného bláznů. Přeci však jen není beznaděj, je jen málo víry ve změnu, jelikož pak krásně autor popsal, že jeho útěkem z kriminálu byla vnitřní emigrace, kterou žili lidé i ve velké kleci, té kolem hradu plného bláznů. Jako dnes? Uzavíráme se zbytečně? Bojíme se padnout? Ne, měli bychom ty jiné přinutit padnout za jejich zvrácené idee. Není beznaděj, je jen málo víry ve změnu.
Ovšem pokud je čas relativní, tak se nesmíme vzdát našich nadějí hned po prvním neúspěchu. To je rys těch neúspěšných. Neúspěšný se bojí neúspěchu. Bojí se jej jako čert kříže. Úspěšný ví, že bez neúspěchu nejde úspěchu dosáhnout a tak pak jako ten důmyslný rytíř útočí na větrný mlýn, tak dlouho dokud jej neporazí – neb není hloupým, a z chyb se učí, ale taky ví, že musí být ten pravý čas, aby ten mlýn porazil. Pokud by to nezkoušel stále. Dokola. Tak by promrhal ten pravý čas, kdy by se mlýn vzdal a padl. Jen to nikdo neviděl, jako nikdo neslyší strom padat, když tam nikdo není, tak můžeme pochybovat o tom, zda zvuk vydal, když není svědek, kdo by ten hluk slyšel.
A poslední část poslední kapitoly je proroctvím pro naději, že nikdy nenastane ten správný čas se vzdát:
„Někdy v té domě se mi začal zdát sen. Zvláštní a zcela konkrétní. Sny se prý nevracejí. Snům nepřísluší, aby se opakovaly, ani aby pokračovaly. Tenhle se se vracel, jako se vrací vítr. A pokračoval jako magnetofonový pásek, který zastavíte a pak zase pustíte.
Byl to krásný sen. Smutný, ale nádherný. Plný naděje. I Naděje s velkým N. Sen, který svou symbolikou zrušil ležící osmičku, znak nekonečna.
V tom snu jsem šel pražskou Kampou. Byl zimní, mrazivý den. Posněhovávalo, ale nesněžilo. Dokonce nezůstával ani poprašek na asfaltových cestách a na trávníku. Vítr ojedinělé vločky sfoukl do Vltavy. Prošel jsem od Újezda podél Čertovky parkem, až jsem přišel k domu na konci parku a na začátku vlastní Kampy, kde před dvěma sty léty bydlel Josef Dobrovský, Modrý abbé. A kde nyní bydlel klaun, z něhož se stal filozof, v jehož společnosti mi Osud umožnil strávit nejkrásnější rok mého života. Došel jsem až k tomu domku a díval se do oken, neuvidím-li tu moudrou, vousatou tvář. Ale okenice byly zavřené a vypadalo to, jako by v tom domě už dlouho nikdo nebydlel.
Vtom se od stromu v zahradě odlepil stín a kýval na mne. Poznal jsem Modrého abbého. Kýval na mne, abych ho následoval. Šel jsem za ním zas zpátky parkem kolem Sovových mlýnů. Vítr fičel a nad Kampou se začínal snášet večer. Ale petrolejové lampy se ještě nerozsvítily – jedny z posledních petrolejových lamp v Praze.
Tam, kde se cesta rozšiřuje, aby vyústila do Říční ulice, přetínajíc počátek Čertovky, složili cestáři velkou hromadu škváry. Trčela jak stan-jehlan na louce. Anebo jako hora Říp v polabské rovině. Mráz vytvořil několikacentimetrový krunýř ze zmrzlé škváry na povrchu této umělé hory. A protože cestáři odspodu už nabrali pár lopat byla u paty škvárové hory vydlabaná jakási jeskyňka.
Stín Modrého abbého se nad horou zastavil.
‚Zkus povalit horu … ale jen pouhým oblázkem. Malým kamínkem,‘ řekl Modrý abbé a ukázal pod mé nohy. Cesta byla vysypána drobnými křemínky, oblázky, kamínky, vymletými z říčního písku.
Sebral jsem oblázek a hodil jej proti hromadě škváry. Ani se nepohnula. Modrý abbé kýval hlavou, jako říkal – ještě jeden oblázek. Hodil jsem tedy druhý, pak třetí a čtvrtý a další a další.
Když jsem házel asi patnáctý křemínek, náhle zmrzlá skořápka pukla a hromada škváry se sesunula na cestu. Z pevného jehlanu byla placka. Sesunula se jako domek z karet.
Zvedl jsem hlavu tím směrem, kde na mne kýval Modrý abbé. Ale stín už tam nebyl. Zmizel. Jako by se rozplynul. Anebo sad jej odnesl vítr, který zrovna zaburácel a zvedl škvárový prach, jako by jej chtěl vrhnout komusi do očí.
‚Abbé,‘ zavolal jsem po větru. Ale neodpověděla mi ani ozvěna. A já pochopil, že mi Modrý abbé odpověděl na mou beznadějnou otázku, s níž jsem na Kampu přišel. Jestli to vůbec mělo cenu a jestli to vůbec má nějaký smysl – to, co jsme žili a co jsme milovali.
Stačí jen jeden oblázek, aby pohnul horou, jestliže přišel čas, aby hora padla. Ale musí to být PRAVÝ ČAS. Jenže někdy je třeba čas popostrčit. Je totiž relativní. Naštěstí. Anebo bohužel? Kdo ví …“ Není beznaděj, je jen málo víry ve změnu …