Sociální demokraté si drží podporu veřejnosti, jejich volební preference jsou ucházející, ovšem situace, ve které se nacházejí je katastrofická. Každá silná opoziční strana, která by měla lídry s minimální inteligencí a s minimálními politickými schopnostmi by měla mít ve stavu dnešního vládnutí nynější koalice, minimálně 40 až 45 % preferencí. Důvodu proč tomu tak není, je více. Otázka zní, je to dobře pro Českou republiku nebo je to špatně pro Českou republiku?
Základním neúspěchem sociálních demokratů je absence osobností, kam se ty osobnosti poděly? Nebo žádné osobnosti v ČSSD, mimo jejich pár předsedů, ani nikdy nebyly? Dnešní vrcholové představitelovo socialistů je spíše maňáskové divadlo, neschopných nebo kdysi možná schopných, ale již nikdy nepoužitelných figur. Předseda a místopředseda senátu mají svůj stolec za zásluhy, o kterých sice nikdo neví, ale krom vnitrostranické diskuse jsou neviditelnými.
Dienstbier ml., který pomýšlí na usazení se na Pražský hrad, je umělá rychlokvaška politické scény, jelikož jím voliči zaplácli díru po jeho otci v senátu jako plastelínou. A čelní duo ČSSD v obsazení Sobotka a Hašek je spíše trapnost nad trapnost, nežli silná opoziční síla. Ve sněmovně je ještě viditelný Tejc, ovšem jeho politická kariéra zatím ještě nezačala a patrně ani nezačne, je to prostě jen průměrná šedá myš.
Patrně si je členská základna vědoma, že není schopna vyprodukovat ze svých řad žádnou vůdčí osobnost, tak mají příležitost i takoví exoti jako je všude přítomný ocásek Miroslava Nováka, který střídá na Moravskoslezském hejtmanství Palase, Adam Rykala. Ten občas ve sněmovně něco zablekotá, bez hlavy, bez paty a bez rétoriky.
Čeští sociální demokraté nemají šanci napodobit slovenský SMER, ač mají úplně stejné podmínky, rozpad tzv. pravice, protože jejich popsaná personální vyprázdněnost je přímo alarmující. Kombinace personálních nedostatků s programovou prázdností, kterou předvádějí v další volební kampani je už přímo smrtícím koktejlem.
Dalším důvodem proč socialisté nevyužívají součastné vládní permanentní krize, kdy si vládní strany vystačí být i svou opozicí a ta vnitřní je někdy tvrdší, jak ta vnější, je nabíledni. Představitelé ČSSD a snad i členská základna jsou si vědomi, že je konec, že ze sebe více nedostanou, proto rezignovali a drží si pozice, které jsou pro ně zvykové a tím jako skoro nekomunistická opozice vyklizují pozici opozici přímo komunistické.
Dotahování komunistických zločinců v průzkumech veřejného mínění na socialisty je bezprecedentní. Na různých úrovních rudooranžové koalice již fungují, a Bohumínské usnesení, které socanům zapovídá vládní spolupráci s komunisty je jen cár papíru. Levice sliby nedodržuje.
Proto celá situace neaktivní sociální demokracie je možná plánována, socialisté se bojí dní, kdy by mohli sestavit jednobarevnou vládu, bez možnosti koaličních výmluv, že za vše může koaliční partner. A kdo je jim dementálně nejblíže? Právě komunisté. A komunisté patří v nejlepším jako zrůdy na okraj společnosti a nikoliv do zastupitelských lavic, či poslanecký, senátní a vůbec ne do vlády.