Je před námi další kampaň Zdeňka Škromacha – tak co zase předvede, tento kampaní mág, kterého asi nebaví pracovat v Poslanecké sněmovně, když se snaží být zvolen senátorem. Na co bude asi pak kandidovat? Avšak Zdeněk Škromach svou kampaň rozjíždí zostra, zase sám protimluv. Stačí jedna věta z jeho prohlášení: „Lidé jsou zde pracovití, ráno jdou do práce a odpoledne do vinohradu nebo na pole. Je velká škoda, když jim práci nikdo nedá,” uvedl Zdeněk Škromach, tak kam to vlastně chodí Zdeňku?
Když se na prohlášení pana Škromacha podíváme ještě jednou, tak je to hezký protimluv – lidé přijdou z práce; je škoda, že jim práci nikdo nedá – to se už soudruh Škromach zbláznil úplně? Dále pak v tomto veselém prohlášení, že by se za něj nemusel stydět ani Jarda Štercl, v dobách své největší bavičské slávy, uvádí: „Tady lidé nečekají sociální dávky, ale to, že budou mít práci, a uživí rodinu,“ to také soudruh Škromach prohlásil po návštěvě strážnicka.
Zdeněk Škromach by měl být odborníkem na zaměstnanost, když byl ministrem práce a sociálních věcí, ovšem jak čteme, tak jím nebyl a ani není, byl pouze figurkou, která se snažila bojovat s nezaměstnaností, tím že se snažil stavět hladové zdi, dával lidem práci, kterou nikdo nepotřeboval, nebo se snažil ve vládě loupežníků podbízet zahraniční investory, aby si z českých občanů udělaly otroky v montovnách a ještě za to nemuseli platit daně, a jak jim daňové prázdniny skončí, tak nám zamávají, rozloučí se a poděkují. A co ti zotročení lidé z montoven? Ti budou zoufalí, protože politika zaměstnanosti socanů je udělat z lidí závislé jedince na pomoci, buď přímo finanční – dávky, nebo pracovně negramotné, tzn. závislé na pomoci jiných, bez možnosti najít si vlastní uplatnění.
To byly asi ty největší zločiny všech předešlých socialistických vlád a na těch se kandidát na senátora a poslanec soudruh Zdeněk Škromach podílel. Udělal z většiny národa pracovně negramotné jedince, kteří dokážou pouze žehrat na svou špatnou situaci, avšak pro změnu nedokážou udělat nic – to jsou plody socialistických vlád. Udělali z části občanů nesvobodné vazaly, jelikož nechat se zaměstnat znamená vzdáti se části svých svobod, nemít možnost rozhodovat v budoucnosti o svém osudu a být strůjcem svého štěstí. A socialistické vlády neukázaly občanům jiné možnosti než ty zaměstnanecké.
Vím, každý socan, bude oponovat, i Zdeněk Škromach by oponoval, kdyby měl tuto příležitost, ovšem nemá jí. Jenže oponentura nebude podložena ničím. Boudou všichni socani jen mávat jistotami jako rudou zástavou v dobách únorové revoluce, ale to je tak vše, protože myšlenka zaměstnaneckých jistot je tak prázdná, jako idea socialismu i jako hlavy strůjců této utopie. Co je to jistota zaměstnance? Každý zaměstnanec má jistotu pouze jednu – může být vyhozen na dlažbu. Tak to jsou ty jistoty, které socani a Zdeněk Škromach slibuje, protože se na nich podílel na MPSV.