Neustále slyšíme proklamace o tom, jak je třeba podpořit učňovské školství, jak do učení nalákat děti ze základních škol. Slyšíme nářky, jak je málo zručných řemeslníků a všichni odpovědní se snaží tvrdit, že cílem úspěchu mladých lidí je řemeslo, že jim bude hrozit menší míra nezaměstnanosti, než studentům. Je tomu opravdu tak, že učňové si lépe po svém vyučení shánějí práci? Je, ale neplatí to pro Českou republiku. Pravdou to je v Německu nebo v Rakousku. České školství je po všech reformách v takovém stavu, že produkuje zástupy nezaměstnaných absolventů učebních oborů a je jedno zda na konci získají jen učební list, nebo maturitní vysvědčení.
Devastace učebních oborů
Všemožnou propagandou, jak je důležité mít vyšší vzdělání, nežli být jen vyučen se dostalo mnoho učelišť do prekérní situace – ředitelé takový škol někdy nemohli otevírat ročníky, pro nezájem žáků. A co pak nastalo? Kvalifikovaný učitelský sbor se rozprchl do svých profesí, kde si zruční mistři jako vedoucí určitě vydělají více, nežli v poloprázdných středních odborných učelištích. A ti co tam zůstali nebo tam nově přišli, již takových kvalit nedosahují; jen potvrzují pravidlo, že to co sami neumí, učí druhé.
Školné na vysokých školách: Ano nebo ne? Určitě ano!
Samotný vzdělávací systém učňů je v mnohem sám vinný za stav učňovského školství, jelikož se nezaměřuje primárně na výcvik pracovních dovedností a návyků v daném řemesle, ale především na teoretické znalosti o daném řemesle, ty ovšem nejlépe v pracovním procesu vysvětlí mistr na názorných ukázkách. Učen vždy v minulosti byl přímo v pracovním procesu mezi již zkušenými řemeslníky, kdy mistr byl prostředníkem mezi tvrdou praxí a školou. Taková odborná praxe skoro zcela vymizela. Učni získávají praxi v speciálních dílnách nebo provozovnách, které se dají srovnat snad jen s uzavřeným akváriem odtrženým od dané reality jejich oboru. Oni si vlastně hrají takovou nějakou hru na řemesla.
Proč to v Německu nebo v Rakousku funguje?
S Rakouskem či potažmo Německem jsme po dlouhá léta měli stejné vzdělávací systémy, jelikož jedné země jsme byli součástí a s druhými sousedili a měli velkou německou menšinu na našem území. Po roce 1948 se naše osudy rozdělily, ale minulý režim ještě dbal na kvalitní učňovské školství, ale i tak stále více a více upadalo, jelikož pak byl pro systém lepší řádně uvědomělý člověk, nežli člověk zručný. Ovšem za posledních pětadvacet let byl úpadek učňovského školství dokonán.
V Německu a Rakousku mají dvoufázové vzdělávání učňů, kdy polovina výuky je v rámci školy, tedy teoretická a druhá polovina vzdělání je přímo ve firmách, které v daném oboru podnikají. Takový učeň zednický proto polovinu svého vzdělání tráví na stavbách. U nás jsou taky takové vlaštovky, ale moc funkční to není, jelikož i samotné firmy, když už nějaké učně na praxi přijmou, tak je berou jen jako pomocnou levnou pracovní sílu, na zametání či úklid.
Proto daný problém lze vyřešit jen jedním způsobem, firmy by měly být motivovány, aby si své zaměstnance započaly vychovávat už na školách a nikoliv je zvráceně motivovat tím, že si z pracovního úřadu vyberou trošku jen zručného absolventa, na kterého pak čerpají dotace z pracovního úřadu. Mladý nezaměstnaný se svému oboru naučí a pak se i rád domluví s takovým filutou, že půjde o dům dál a příběh se opakuje: Zase dotace z úřadu práce atd. atd.
Katastrofa v číslech
Máme nádherný ústav, který se jmenuje Národní ústav pro vzdělávání, který vypracoval materiál se jménem Nezaměstnanost absolventů škol se středním a vyšším odborným vzděláním, ze kterého budu následně citovat. Než však tak učiním, tak se zamyslím, kolik provoz takového úřadu stojí a kolik peněz různí výzkumnici ničeho v takové úřadu si odnesou na výplatách. Takové peníze by se určitě daly použít jinak, než takto plýtvavě, že? A že takových úřadu na nic máme mnoho a mnoho.
Absolventy, kteří měli odbornou praxi, nemusíme poměřovat, zda mají výuční list nebo maturitní vysvědčení, jelikož papírem nepracují, nýbrž rukama, tak takových je po absolvování vzdělání nezaměstnaných rovnou 46,7 %. Tolik jich ze škol skončí rovnou na úřadu práce. Mít dvoufázové vzdělání, tak by jejich nezaměstnanost byla skoro nulová. Prostě by jen přestali chodit na teoretickou výuku do škol, protože práci by v dané firmě, kde získávali praxi, měli.
Statistiku můžeme, ale ještě brutálněji zhoršit, jelikož zde máme ještě skupinu, která sice má výuční list, ale rozhodla se dodělat si maturitu. Kolik pak takových končí na pracovním úřadě? Celkem 29,6 %. Takže se dostáváme ke katastrofálnímu číslu. Mladí lidé, kteří se rozhodnout naučit se nějakému řemeslu jsou po absolvování našeho středního školství v 76,3 procentech uchazeči o zaměstnání na úřadech práce.
Jak jsou na tom absolventi středních škol s technickým zaměřením a jak s humanitním? Tak gymnazisté především mají své vzdělání jako předstupeň pro další studium na vysokých školách, takže u nich je jen nepatrná nezaměstnanost, nějakých 4,1 % a u kolegů z technických oborů tomu je to 14,8 %. Zde bychom mohli započítat i věčné studenty na Vyšších odborných školách, kteří místo, aby získávali praxi ve firmách, tak získávají teoretické informace, které jim pak práci moc nepomohou sehnat, ale vzhledem tomu, že jsou z nich dobří státní úředníci, tak mají nezaměstnanost po ukončení studia jen 11,9 %.
Co z toho vyplývá?
Závěr může být jen jediný. Vzdělávání řemeslníků a odborných pracovníků, kdy je nutná praxe v daném oboru, musí být změněno tak, aby tu praxi získávali přímo v pracovním procesu v reálných firmách, pro které by pak pracovali. Proto je třeba prvně zrušit dotace na nezaměstnané, je to jen určitý druh státní korupce. Firmám se musí lépe vyplatit mít učně, kterým poskytnou za práci kapesné a budou vědět, že si vychovají takové odborníky, které budou pak potřebovat.
Ovšem pokud řešení bude klasicky socialistické, tedy že do výchovy učňů se nalijí dotace, místo použití zdravého rozumu a tržních pravidel, tak dnešní nezaměstnanost absolventů řemesel neklesne ze 76 %, ale zvýší se až k nějakým 90 – 95% procentům. Stačí se podívat do Španělska, tam se o učně postarali socialisticky.
Ale když se podíváme do naší nedávné historie nebo k nejbližším sousedům do Německa či Rakouska a máme problém vyřešen. Ovšem záruku u nově formující vlády, že v tom něco změní k lepšímu, nemáme a ani mít nemůžeme. ANO bude hůř.