Týdeník Ekonom ve svém minulém čísle, v němž se věnoval šedesátému výročí komunistické měnové reformy z roku 1953, použil jak v titulku, tak v úvodu svého článku naprosto mylné, ale svou manipulativností zákeřné srovnání. „Zápotocký vs. Klaus aneb Kdo vzal lidem víc“ (str. 37 – 39) ptal se jeho autor Josef Pravec a došel k neuvěřitelnému závěru: v důsledku měnové reformy v roce 1953 přišli občané o cca 160 mld. korun, Klausovou transformací na počátku 90. let o 100 miliard. Zápotocký připravil lidi o 1/6 státního rozpočtu, Klaus o 1/5, ergo, je to vlastně skoro stejné, sugeruje Ekonom.
Proti takovému nakládání s fakty se musíme zásadně ohradit. Chce-li autor srovnávat dvě transformace (tu, snažící se realizovat komunistickou utopii a tu, která se po globálním krachu komunismu snažila zemi zachránit a znovuvytvořit normální tržní ekonomiku), potom se mu u té komunistické „transformace“ většina jejích nákladů nějak záhadně ztratila. Kolik miliard ztrát představovalo znárodnění celé naší ekonomiky? Kolik kolektivizace zemědělství? Jaké náklady způsobila zbytečná industrializace již dávno industrializované ekonomiky? O kolik jsme přišli zavedením monopolu zahraničního obchodu a uzavřením se před světem? Dá se to těžko spočítat. Ale dá se to odhadovat např. srovnáním s dnešním Rakouskem. Z toho je vidět, že velikost této ztráty nemá se 160 mld. korun nic společného. Komunismem jsme ztratili částku o několik nul větší. Kapitalismus v tvorbě bohatství a životní úrovně svých občanů jednoznačně uspěl, komunismus propadl.
Transformace zbankrotované komunistické ekonomiky na ekonomiku tržní měla náklady, ale její náklady byly u nás mezi stejně postiženými zeměmi nejmenší. Ví to redaktoři Ekonoma? Jedním z výchozích principů české transformace bylo co nejvíce uchránit úspory střadatelů. Mohl být zvolen jiný postup, např. skoková inflace, která by hravě vyřešila problém zadlužení podniků, ovšem právě na úkor úspor občanů. Snaha ochránit úspory vyžadovala mnohem obtížnější kroky ekonomické politiky.
Je vůbec možné započítávat dopady liberalizace cen do transformačních nákladů? Liberalizace cen přinesla výrazné zvýšení cen mnoha komodit, ale hlavně přinesla skutečné ceny odpovídající nabídce a poptávce. To přispělo k efektivní alokaci zdrojů a umožnilo investice do ekonomicky nadějných odvětví a firem.
Byla transformačním nákladem devalvace, která umožnila zavedení směnitelnosti koruny a velmi potřebným způsobem „ukotvila“ ekonomiku. Transformačním nákladem určitě nebyla, byla naopak transformačním efektem. Byla předpokladem racionálního vývoje ekonomiky v následujících letech.
Inflace v roce 1991 činila 57 procent, ale to byl mimořádný úspěch. Jiné transformující se ekonomiky zažily inflaci v řádu stovek i tisíců procent. Cenový pohyb vedl ke zreálnění cen, které skoro půl století neodpovídaly ekonomické realitě. Důsledkem těchto cen byl černý trh, na kterém se za různá nedostatková zboží neplatila jen oficiální cena, ale i „podpultové“ příplatky. Kdyby ty někdo započítal do cen před liberalizací, byla by skutečná inflace nižší než oněch 57 procent.
Jen ignorant se může pokoušet vyčíslovat náklady liberalizace cen a devalvace při zavedení směnitelnosti koruny a tvářit se, že v nedostatkové centrálně plánované ekonomice ceny a kursy znamenaly totéž co dnes. Asi proto, že si po 23 letech na podpultové zboží, fronty a veksláky už nikdo nepamatuje, nebo pamatovat nechce.
Nikdy jsme neřešili dilema inflace nebo bankrot (nebo konfiskace úspor), o němž se v článku píše. Díky u nás prováděné politice si úspory obyvatel naší země většinu své hodnoty zachovaly, na rozdíl od všech zemí kolem nás s výjimkou bývalé NDR. A v jejím případě by dnes nikoho nenapadlo pochválit kurs mezi západní a východní markou v paritě 1:1, na němž se Německo sjednotilo. Hospodářská katastrofa bývalé NDR po zvolené metodě sjednocení je až příliš zjevná.
Komunistická měnová reforma byla zločinem a cynickým okradením občanů tehdejším režimem. Je dobré si ji připomenout i po šedesáti letech. Avšak pokus dát při té příležitosti rovnítko mezi 50. a 90. léta a mezi Zápotockého a Klause je nechutnost. Mimochodem: prezidentem byl v 90. letech Václav Havel.
Autoři: Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl; Vyšlo v Ekonomu 13. 6. 13, titulek upraven redakcí …bez politické korektnosti! spoluautor Josef Provazník (ePortal.cz)