Švejk nemá rád války. Přeci všude žijí lidi. A války lidi hubí. Představme si, že dobrý voják Josef Švejk, známý svými humornými a ironickými způsoby, se ocitl v Gaze s úkolem urovnat složitý konflikt mezi Židy a Araby. Jak už to u Švejka bývá, přinesl sebou neotřelý přístup a spoustu komických situací.
Gaza v roce 2025 – reprodukované foto: CNN
Byl parný letní den, když Švejk dorazil do Gazy. Ulice byly plné prachu a horka, obyvatelé ve stínu zbořených domů hledali alespoň trochu úlevy od všudypřítomného žáru. Na jedné straně izraelské jednotky, na druhé palestinské skupiny, obě strany s pevnými názory a málo ochoty k dialogu.
Švejk, s typickým úsměvem na rtech a nezničitelným optimismem, se vydal do srdce konfliktu. Měl za úkol setkat se s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a představiteli dalších zainteresovaných stran – Spojenými státy, OSN, Fatahem, Hamasem, arabskými zeměmi a dokonce i s Ruskem. Nikdo netušil, co může od tohoto svéhlavého vojáka plného arogance a vyčůranosti očekávat.
Švejk, ač často působil jako prostý voják, měl neobvyklý dar vidět věci jasně a jednoduše. „Víte,“ říkával často, „když dva kohouti bojují, obvykle je lepší vzít jim prázdný talíř než přidávat další zrní.“ Jeho filosofie, i když možná naivní, obsahovala hlubokou pravdu – někdy je lepší omezit prostředky boje, než se snažit nalézat složitá řešení.
„Tak jsem tady,“ prohlásil Švejk, když vstoupil do místnosti, kde se měl setkat s Netanjahuem. „Dobrý den, pane premiére. Jsem Švejk, přišel jsem Vás trochu pobavit a snad i vyřešit tenhle malý zmatek.“
„Pobavit?“ Netanjahu pozvedl obočí. „To tady potřebujeme jako sůl.“
Švejk se usmál. „Víte, co jsem jednou slyšel? Když máte dva velké psy, kteří se rvou o kost, je nejlepší kost vyhodit a dát jim misky s jídlem. Tedy, pokud to není židovská kuchyně, to by se zase začali rvát.“
Netanjahu se musel zasmát. „Máte zajímavý přístup. Jak ale navrhujete řešit naši situaci?“
„Jednoduše, pane premiére. Místo abyste se hádali o zem a politiku, co kdybychom Vám dali něco, na čem se může shodnout? Třeba fotbalový zápas nebo společné zahradničení. Lidé jsou lidé, ať jsou kdekoliv.“
„Myslíte to vážně?“ zeptal se Netanjahu.
„Jako voják na frontě,“ odpověděl Švejk vážně. „Když se lidé smějí a pracují spolu, najdou cestu i k míru.“
Švejk se setkal s představiteli Fatahu, Hamasu, Spojených států, OSN, a dalších arabských zemí. Každé setkání bylo plné zábavných a ironických momentů, ale všichni začali chápat, že možná je v Švejkově jednoduchosti a humoru klíč k řešení.
Při setkání s americkým vyslancem řekl: „Víte, my Češi máme rádi pivo, a když se u piva povídá, většinou se vše vyřeší. Možná by stálo za to uspořádat velkou mezinárodní pivní slavnost, kde by se všichni mohli přátelsky pobavit. Ale horší s Araby, tak jim vařit čaj.“
Americký vyslanec se zasmál. „Máte pravdu, možná je čas na přátelštější přístup.“
Švejkovi se podařilo navodit atmosféru, ve které byli všichni ochotni diskutovat a hledat společná řešení. Možná to byla jen jeho neotřelá povaha, možná něco víc, ale všichni si začali uvědomovat, že mír je možný, pokud jsou lidé ochotni se smát a spolupracovat.
A tak se díky dobrému vojáku Švejkovi začal v Gaze psát nový příběh, příběh naděje a přátelství, který měl šanci změnit budoucnost nejen tohoto regionu, ale i celého světa.