Švejk po návratu ze Světové války a pobytu v zajetí v Rusku se vrátil do Prahy. Nebyl to žádný legionář, spíše lempl, proto na něj zůstala práce sběru psích exkrementů.
Švejk spí u telefonu – reprodukce: Josef Lada
V příbězích o dobrém vojáku Švejkovi, který se proslavil svým nezaměnitelným humorem a nečekanými peripetiemi, se setkáváme s mnoha bizarními situacemi. Jednou z nich je i zmínka o Ferdinandu Kokoškovi, postavě, která se živila sběrem psích exkrementů.
Tato práce, i když na první pohled nezáviděníhodná, byla ve skutečnosti velmi důležitá v dobách, kdy ulice nebyly tak čisté jako dnes. Města tehdy byla plná špíny a nepořádku, a taková profese měla své nepopiratelné opodstatnění.
Švejk, s jeho typickým šibalským úsměvem, by určitě našel způsob, jak z této činnosti udělat dobrodružství plné humoru a ironie. Představte si ho, jak s lopatkou v ruce a s věčným nadhledem kráčí ulicemi Prahy, sbírá „městské poklady“ a možná i přitom filozofuje o smyslu života a absurditě války.
Jednoho dne, kdy slunce svítilo, ptáci zpívali, procházel Švejk starou částí města. Potkal tam svého starého přítele Ferdinanda Kokošku, který právě dokončoval svou „pracovní směnu“.
„Ahoj, Ferdinande,“ zvolal Švejk s úsměvem od ucha k uchu. „Jak jde byznys? Už jsi dnes našel nějaké zajímavé poklady?“
Ferdinand se zasmál a odpověděl: „Ale ano, Švejku, dneska to bylo opravdu plodné. Mám tady toho už tři plné koše.“
„To je skvělé,“ zareagoval Švejk, „jaká je dneska kvalita? Vidím, že jsi získal nějaké velké kousky.“
„No, musíš uznat, že někteří pejsci jsou opravdu produktivní,“ řekl Ferdinand, stále se smějící.
„Víš, Ferdinande,“ pokračoval Švejk, „možná bys měl napsat knihu o své práci. Něco jako ‚Deník sběrače psích exkrementů‘. Mohlo by to být velmi poučné čtení.“
Ferdinand se zamyslel a odpověděl: „To by nebyl špatný nápad, Švejku. Možná bychom mohli přidat i nějaké filozofické úvahy. Koneckonců, člověk má hodně času na přemýšlení, když prochází ulicemi a hledá poklady.“
„To je pravda,“ přitakal Švejk. „A můžeš tam přidat i kapitolu o tom, jak jsi jednou zachránil město před katastrofou tím, že jsi vyčistil všechny kanály, které byly ucpané těmi tvými poklady.“
Ferdinand se usmál a s úsměvem odpověděl: „Máš pravdu, Švejku. Naše práce je důležitější, než si lidé myslí. Jen málokdo chápe, že udržujeme město čisté a chráníme ho před nepořádkem a nemocemi.“
A tak se Švejk a Ferdinand vydali dál ulicemi Prahy, sbírajíce „městské poklady“ a přitom filozofovali o smyslu života a absurditě války. Jejich rozhovory byly plné humoru, ironie a hlubokých myšlenek, které by si zasloužily být zaznamenány v knihách.
Švejk, s lopatkou jako svým věrným mečem, bojoval proti nepořádku a chaosu, a to vše s nezaměnitelným šarmem a vtipem.