Dne osmnáctého srpna léta Páně 2025 přistál na vojenské základně Joint Base Elmendorf-Richardson v Anchorage zvláštní host. Byl to sám Josef Švejk, dobrý voják a neutrální figura, kterou světové mocnosti vybraly, aby moderovala největší summit po druhé světové válce.
Jak Josef Švejk smiřoval Putina s Trumpem a všemi svatými
„To máte tak,“ povídal už cestou americkému seržantovi, jenž mu nesl kávu, „když se hádaj lidi o karty, tak je to ještě dobrý. Jeden vyhraje, druhej prohraje. Ale když se hádaj o tanky, to pak vyhrajou hrobníci. A proto je potřeba, aby tam byl někdo, kdo tomu rozumí od hospodského stolu.“
Seržant jen kroutil hlavou, protože místo diplomatické moudrosti dostával historky o utopencích a granátech v polívce.
Anchorage vítalo summit v chladném, ale jasném počasí. Za městem se zvedaly hory Chugach Mountains. Nad obzorem čněl známý Flattop Mountain, kam obyvatelé Anchorage chodili na výlety, ale tentokrát tam stála odstavená baterie protivzdušné obrany, jen tak pro jistotu.
Dobrý voják Švejk salutuje
Na základně JBER, kde se jinak proháněly F-22 Raptor, se tentokrát stavěly konferenční stoly, vyvěšovaly vlajky a natahovaly kabely pro přenos do světa. Americká a ruská ochranka stáli proti sobě jako dva týmy hokejistů před vhazováním, a kdyby jim někdo podstrčil puk, jistě by se pustili do hry. Najít ovšem hole, brusle a led.
Švejk se rozhlížel a mudroval: „Tady by se dala udělat pěkná vojenská přehlídka. Stačilo by pustit husy z vesnice, ony by šly rovně, jak maj ve zvyku, a každý by myslel, že je to nová ruská taktika. To by na ty Američany udělalo dojem.“
Ubytování musí být, nikdo neví, jak se to vše protáhne. Putin dorazil v prezidentském Iljušinu, Trump v Air Force One. Oba dostali apartmány v dočasném hotelu poblíž základny.
Putin požadoval samovar a tři páry lyží. „Člověk nikdy neví,“ řekl, „kdy bude třeba na běžky.“ Trump žádal postel potaženou zlatem a obraz sebe sama nad ložem. „Lidé musí vědět, kdo je největší,“ prohlásil.
Lavrov chtěl jen láhev vodky. „Ale ne tu vaši americkou,“ dodal. „Ta chutná jako voda z benzínky.“ Vance byl skromnější: spokojil se s burgerem a colou.
Švejk měl malý pokojík u kuchyně. „Aspoň budu blíž k jídlu,“ řekl spokojeně.
V konferenčním sále, kde na stěně visel vycpaný sob, usedli všichni účastníci do pohodlných křesel. Trump se tvářil, jako císař světa, ale rychle mu mléko zkyslo.
Putin si jasně řekl, co chce
Vladimir Putin začal: „Rusko požaduje úplnou demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Krym je náš, Oděsa je naše a čtyři nové regiony rovněž. Je to prostě historická spravedlnost.“
Donald Trump byl prvně překvapen, že ruský protějšek si řekl o vše a tak nějak ukázal, že nebude moc diskutovat. Stačilo, že zvedl prst pravé ruky a dal to jako příkaz. Pak Trump jen nadšeně přikyvoval.
„Souhlasím. Zelenskyj je herec, já jsem prezident. NATO musí pryč z Ukrajiny, lidé tam mluví rusky, to znamená, že to je Rusko. To je logické, jako když si koupíte hamburger: když je s hovězím, je to hovězí,“ souhlasil americký vůdce s ruským prezidentem.
Lavrov si zapsal poznámky a zamručel: „Spravedlivé.“ Vance hned přidal: „Pan prezident má vždycky pravdu.“
Švejk si to zapisoval a pak povídá: „Voni to maj hezky rozdělený, ale já bych jim poradil, aby to nedělali jak jeden hospodskej, co rozděloval utopence. Vzal největšího a dal ho sám sobě, a pak se divil, že ho ostatní vyhodili z hospody.“
Trump se na něj podíval nechápavě, Putin jen lehce přimhouřil oči. Lavrov se však poprvé usmál.
Najednou začala být debata příliš hlučná. Skoro jako, když společnost U Kalicha přebere, ale zatím prázdné půllitry nelétaly vzduchem. Zatím létala jen ostrá slova.
Putin mluvil o nacistech v Kyjevě, Trump o slabosti Bidena, Vance papouškoval každé slovo, Lavrov kreslil karikaturu Zelenského na ubrousek. Nakonec už to vypadalo, že dojde na pěsti.
Švejk vzal lžičku a zaklepal na sklenici. „Pánové,“ řekl klidně, „nestřílejte tam. Skončete válku, vždyť tam žijí lidi. To není žádná sranda, když vám granát proletí komínem, to se pak blbě vaří polívka.“
Trump se zlobí
V sále nastalo ticho. Ovšem možná proto, že je zavolali k obědu.
Na oběd dostali všichni lososa z Cook Inlet a sobí guláš. Trump se ptal, zda nemají cheeseburger, Putin chtěl boršč, Lavrov byl spokojený, že našel vodku.
Švejk mezitím vyprávěl historku: „Jednou jsme byli s jedním vojákem na cvičení, a ten si myslel, že když na mapě je řeka, tak tam ta řeka opravdu teče. A pak se divil, že je tam jen pole. Takže když si vy tady malujete hranice, taky to nemusí znamenat, že tam hranice opravdu je.“
Putin i Trump se po sobě nechápavě podívali. „To má logiku,“ zamumlal Lavrov.
Nakonec se u oběda dohodli, že Zelenského je třeba odstranit, vypsat na Ukrajině svobodné volby, zakázat nacismus a fašismus, uspořádat tribunál podobný Norimberskému.
Putin a Trump si podali ruce. Lavrov si nalil panáka, Vance se tvářil, že právě zachránil svět.
Švejk uzavřel: „Hlavně se, pánové, už nehádejte. V hospodě U Kalicha jsme se vždycky dohodli – kdo prohraje v kartách, platí pivo. Tak ať to na Ukrajině dopadne líp než tam, kde hrušky padaj lidem na hlavu.“
Do notýsku si poznamenal poslední větu: „Mír je jako utopenec – když se dobře naloží, vydrží dlouho.“
Když Putin začal znovu vysvětlovat, proč potřebuje kontrolu nad Oděsou, a Trump se kasal, že jedině on dokáže mír, Švejk si odkašlal: „Voni mi připomínaj dva štamgasty z hospody U Kalicha,“ řekl.
„Jeden byl hasič a druhej pekař. Hasič tvrdil, že má větší hadici, pekař zas, že má větší pec. Hádali se tak dlouho, až jim hospodskej zavřel lokál, protože se nikdo nedostal k výčepu. A to je, pánové, přesně jako vaše armády. Jeden má rakety, druhej letadla, a nakonec kvůli tomu lidi nemaj kde spát, protože jim bomby rozbijou barák,“ vysvětloval světovým vůdcům český člověk Švejk.
Trump se uchechtl, protože pochopil slovo „pec“ a myslel, že jde o pizzu. Putin jen zamrkal, jako by zvažoval, zda by hasičskou hadicí nešlo demilitarizovat Ukrajinu. Lavrov si poznamenal: „Hasiči – možná metafora.“
Později, když debata přešla na to, zda by Ukrajina měla mít vlastní armádu, Trump tvrdil, že žádnou, Putin, že jen kozáky na koních, Švejk se rozesmál: „Disciplína je krásná věc,“ povídá.
A dále dobrý voják pokračoval ve své další historce: „Ale nikdy není jistý, jestli ta disciplína vojska vydrží. My jsme jednou na cvičení měli takovou disciplínu, že všichni vojáci nastoupili včas, ale všichni byli ožralí, protože v noci někdo vybral sklad rumu. Ráno stáli jak vojáci, jen místo zpěvu vojenský písně zpívali Na Pankráci, tam je vojna práce. To pak velitel uznal, že disciplínu sice máme, ale na špatný straně.“
Trump se smál nahlas, Putin se tvářil, že nikdy neslyšel o rumu, Lavrov mlčky přikyvoval – a Vance si zapisoval, že by se dalo použít při výuce rezervistů.
A pak se zase vraceli k vymezování nových hranic Ukrajiny, pokud po této hostině vůbec nějaká okrájená Ukrajina vůbec zbude.
„Hranice,“ pokračoval Švejk, „to je věc relativní. V hospodě U Kalicha jsme taky měli hranici – kdo si sedl ke stolu vlevo, musel platit svoje. Kdo napravo, ten jel na dluh. A jednou přišel novej štamgast, sedl si doprostřed, a pak jsme se hádali, kdo zaplatí jeho pivo. Nakonec jsme se složili všichni. Takže, pánové, jestli chcete Ukrajinu rozdělit, tak vězte, že nakonec stejně zaplatíte všichni.“
Putin chvíli přemýšlel, Trump si ťukal prstem na čelo, ale Lavrov se rozesmál, až mu spadla tužka. „Ten člověk má pravdu,“ řekl poprvé nahlas, ale stejně se dál rozdělovalo a porcovalo.
Lavrov po vodce vidí Vance dvakrát
Debaty se vedly, bylo dlouho po obědě, kde se vlastně dohodli, že se dohodnou, tak už všem zase kručelo v břiše, Švejk povídá: „Mír, pánové, to je jako polívka.“
Všichni se na sebe překvapeně podívali.
Švejk ale s klidem sobě vlastním pokračoval: „Když je slaná, nikdo ji nejí. Když je mdlá, taky to není ono. Ale když se povede tak akorát, všichni jsou spokojení a zbyde i na druhej den. Jenže když místo vody nalejete do polívky petrolej, tak se nikdo nedivte, že vám shoří barák. A to je celá vaše válka.“
Trump kýval hlavou, že rozumí. Putin se usmál, že ukrajinská nacistická armáda je jako petrolej. Vance hned dodal: „Ano, mír je polévka, pane prezidente!“ A Lavrov si do svých poznámek dopsal: „Polévka – metafora – použít v tiskovém prohlášení.“
Nakonec, když dohoda byla na stole a všichni podepisovali závěrečný protokol, Švejk si povzdychl: „Tak vidíte, pánové, že se to dá vyřídit i bez granátů. Stačí jen trochu selskýho rozumu a dobrý vůle. A hlavně – vždycky si předem rozmyslete, kdo bude platit pivo.“
Putin se tvářil spokojeně, Trump si nechal přinést cheeseburger, Lavrov otevřel vodku a Vance poslal tweet o tom, jak Amerika právě zachránila svět.
A Josef Švejk?
Ten si zapsal poslední větu do notýsku: „Nestřílejte tam. Skončete válku, vždyť tam žijí lidi. A kdyby to nešlo jinak, vždycky se dá uspořádat hospodskej turnaj v kartách.“
Summit v Anchorage skončil. Z venku bylo slyšet hukot motorů F-35 a za okny se zvedal vítr od zátoky Cook Inlet. Ale uvnitř sálu panoval zvláštní klid – aspoň na chvíli.
Za okny Anchorage se stmívalo, z hor se spouštěla mlha a zátoka Cook Inlet byla klidná. Švejk, dobrý voják, si oddechl, že svět se dá občas zachránit i obyčejnou historkou z hospody.
Josef Švejk odcházel spokojený, že jednou pro změnu nebyl potřeba kulomet, ale jen lžička a trochu selského rozumu.
